Příprava strongmanů je tak trochu záhada. Všichni usilují o to samé, ale způsob jejich přípravy se často diametrálně liší. Všichni chtějí být brutálně silní a v perfektní kondici, aby byli připraveni na jakýkoliv formát soutěžních disciplín, ale k tréninku přistupují různě.
Základ je vždy stejný - vybudovat extrémní sílu v základních cvicích, jako je dřep, mrtvý tah, silové přemístění a různé varianty tlaku, a poté se naučit využít tuhle sílu u strongman disciplín. Jak ale sestavit extrémně náročný tréninkový program, kterým příprava na soutěže strongmanů bezpochyby je, abyste nebyli po několika týdnech tréninku zdravotně na odpis? To už je jiná věc.
Mike Westerling je uznávaným trenérem, který spolupracuje s řadou úspěšných profesionálních strongmanů. Jeho přístup k tréninku je intuitivní, ale zároveň velmi systematický. Věřím, že jeho úhel pohledu pro Vás bude zajímavý, a to nejen pokud patříte mezi strongmany, ale i pokud se řadíte mezi silové sportovce jako takové.
[Text: Mike Westerling] Svým atletům občas říkám, že trénovat je se podobá řešení složitého matematického příkladu, protože je nutné vybalancovat celkový objem tréninku vzhledem ke schopnostem regenerace. Když je budu nutit trénovat příliš, pak skončí přetrénovaní, nebo ještě hůř - zranění. Když budou trénovat málo, nebudou se dostatečně věnovat všem disciplínám a nebudou komplexní. Tohle je obzvlášť velký problém u profesionálů, kteří často absolvují dvoudenní soutěže skládající se ze 7 - 8 disciplín, přičemž několik z nich je ve formě Medley, tedy kombinace 2 - 3 disciplín. Strongmani tak musí podat dobrý výkon v 10 - 12 disciplínách při různých počtech opakování a rozdílných časových limitech.
Dávno pryč jsou dny, kdy stačilo závodníkům být docela silný a v dobré kondici, aby zvládli to, co je na soutěžích čeká. Váhy soutěžních disciplín narostly do strašidelných výšin a amatérští strongmani v lehké váhové kategorii jsou běžně postaveni před zátěže, které byly ještě před několika lety k vidění na soutěži World's Strongest Man. 400kg Super Yoke je dnes běžnou součástí kombinovaných disciplín a zdvih 180kg klády sotva stačí k tomu, aby někdo údivem alespoň pozvedl obočí.
Nechápejte mě špatně, tohle je skvělé pro diváky a opravdu dobře se na to dívá. Problém je, že to devastuje závodníky a různá zranění jsou stále častější součástí tohoto sportu. Sotva uplyne jeden soutěžní víkend, aby někdo ze závodníků na scéně neinformoval o utrženém bicepsu.
Jsem přesvědčený o tom, že systém tréninku na soutěže strongmanů je stále ještě ve fázi raného vývoje. Zpočátku závodníci prostě trénovali v posilovnách tak, jak byli zvyklí, poté přišli na soutěž a spoléhali na své schopnosti a trochu toho štěstí. Poté přišel Jouko Ahola a způsobil malou revoluci, když jako první začal trénovat soutěžní disciplíny. Většina ostatních strongmanů pak jednoduše naskočila do rozjetého vlaku a zrodily se skvělé výkony.
To nějakou chvíli fungovalo, dokud byly váhy soutěžních disciplín relativně nízké, a atleti se po tréninku dokázali rychle zregenerovat, pokud to nepřehnali s objemem tréninku. Jesse Marunde později ukázal, jak může být velký objem tréninku s přiměřenou zátěží, rozdělený do několika kratších tréninkových jednotek během dne, rychlou cestou k dosažení špičkových výkonů. Pokud atlet zároveň zlepšoval techniku a celkovou kondici, zůstaly váhy na soutěžích zvladatelné.
Dnes už jsou váhy na soutěžích cokoliv, jen ne zvladatelné. V podstatě každý závodník, kromě několika málo vyvolených šťastlivců, se potýkal s obávaným zraněním bicepsu. Nevyhnuli se tomu ani "Big Z" nebo mocnýBrian Shaw.
Strongman trénink z velké části čerpal z jiných silových sportů, jak postupně přicházeli závodníci ze vzpírání, powerliftingu, vrhačských atletických disciplín a skotských her. Většina soutěžních disciplín má původ v těchto sportech a i jejich trénink se odvíjí od jejich původu.
Většina závodníků zkrátka trénuje tak, jak byla zvyklá trénovat při svém původním silovém sportu, a jednoduše přidají den navíc, kdy trénují disciplíny, nebo některou z disciplín vymění za cvik, který dříve dělali v tréninku. Když sledují jiné strongmany a jejich úspěchy, je těžké zpochybňovat jejich výsledky, a tak dospějí k názoru, že tohle je zaručeně nejlepší způsob jak trénovat. Nebo není?
Na začátku dosahujete skvělých pokroků jen tím, že se naučíte pohyb, techniku jednotlivých disciplín, obzvlášť pokud máte solidní silový základ, na kterém můžete stavět. Jakmile zvýšíte váhu strongman disciplín v tréninku, vystavíte tělo mnohem většímu stresu a nároky těla na regeneraci se rychle zvyšují. Atlet si v takové chvíli obvykle řekne: "Když mě X dostalo sem, dostane mě X i na další úroveň, jen musím trénovat tvrději". Pokud má dotyčný skvělé genetické dispozice, dostatek rozumu a trochu štěstí, pak se na další výkonnostní úroveň skutečně dostane. V určitém bodě se 180 kilo nad hlavou, 400kg Super Yoke, 450kg pneumatika, nebo 180kg Atlasův kámen stanou standardní náplní tréninku. Tělo ale po určité době obvykle stres nevydrží a nějaká jeho část vypoví službu. Diví se snad někdo, že se bicepsový sval utrhne, když je celé roky vystavován explozivním kontrakcím pod drtivými zátěžemi?
Je mi jasné, že spousta lidí teď bude jmenovat svého oblíbeného powerliftera a bude argumentovat tím, kolik dělá v tréninku dřepů, nebo oblíbeného vzpěrače, jehož každodenní tréninkový objem je přímo neuvěřitelný. Problémy s takovou argumentací jsou ale následující:
- 1/ Powerlifteři i vzpěrači závodí v technicky velmi striktním sportu s přesně udanými parametry vybavení. Osy, váhy, stojany... ty jsou pro ně na každé soutěži stejné a liší se maximálně o pár milimetrů. Náčiní strongmanů se liší rozměry, váhami a často musí závodníci provádět disciplíny na nerovném povrchu.
2/ Trojboj zahrnuje 3 zdvihy a vzpírání dva, přičemž se můžete soustředit jen na vylepšení maximálního výkonu pro jedno opakování. Doplňkové cviky pak mají zlepšit slabá místa, většina z nich je v porovnání s hlavními cviky poměrně nenáročná a jejich odcvičení nenese velké nároky na regeneraci. Strongman naproti tomu musí efektivně zvládat možná 15 různých sportovních disciplín, a to v širokém rozmezí zátěže, počtu opakování a v různých kombinacích. A aby toho nebylo málo, disciplíny se běžně mění na poslední chvíli, takže závodníci nemají žádnou šanci se na ně cíleně připravit.
Jak se připravit na takový chaos? Musíte trénovat všechno!
Závodníci musí být excelentní ve zvedání věcí nad hlavu, ale pokud to dokážou s činkou, ještě to neznamená, že budou stejně dobří ve zdvihu klády, soukolí, obří jednoručky, kamenného kvádru, nebo Viking Pressu! Musejí být schopni bez zaváhání přenášet 2 - 4násobek vlastní tělesné hmotnosti, a to v rukách, na zádech, nebo v náručí. Musí být schopni tahat a tlačit kamion, vyložit na podstavce požární hydranty, Atlasovy kameny, pytle s pískem, říční valouny, sudy naplněné vodou a kdo ví, co ještě dalšího, s čím organizátor soutěže ještě přijde?! Každá disciplína se záda lámající zátěží vyžaduje specifickou techniku. Musíte trénovat všechno!
Takže klíčová otázka zní: Jak se má atlet připravit na všechny možné varianty disciplín a zůstat přitom zdravý dost dlouho, aby se ve všech dokázal dostat na opravdu vysokou úroveň? To se dozvíte v následujících dílech tohoto článku.
zdroj:http://powerlifting.ronnie.cz/c-12983-mike-westerling-guru-siloveho-rustu-i.html
Žádné komentáře:
Okomentovat