Tajemství maximální síly (II.)

		Tajemství maximální síly (II.) - tři triky pro maximální sílu	09. 06. 2009
		Michal Širůčka • diskuse: 4 Ronnie.cz > Powerlifting > Trénink

V předešlém článku jsme absolvovali malou exkurzi do oblasti funkcí nervového systému.
Dnes vše převedeme do praxe a uplatníme tyto znalosti v silovém tréninku.

Rozhoduje rychlost, ne nábor motorických jednotek

[Text: Kevin Neeld] Více aktivovaných motorických jednotek znamená více síly, nebo ne?

Většina dostupných studií podporuje tezi, že všechny motorické jednotky jsou aktivovány při 60 % maximální volní (zamýšlené) kontrakce u malých svalových skupin (13 - 15), resp. při 85 % u velkých svalových skupin. (3, 13, 16, 17) Samozřejmě vždy existují výjimky (byl prokázán vyšší nábor motorických jednotek při intenzitě nad 90 %), nicméně budou ojedinělé.

Zajímá Vás, jak to souvisí s produkcí maximální síly? U trénovaných silových sportovců pochází většina vybudované síly z tréninků v intenzitě nad 85 %. Což znamená, že všechny dostupné motorické jednotky v malých i velkých svalových skupinách, účastnících se daného cviku, jsou při této intenzitě již aktivovány. Jinými slovy, není možné zvýšit sílu náborem dalších motorických jednotek, neboť již žádné další nejsou k dispozici! Hlavní způsob, kterým nervový systém na této úrovni intenzity produkuje více síly, je zvýšení frekvence zapojení všech motorických jednotek, především pak těch, které jsou aktivovány na vysokém prahu intenzity jako poslední.

Dobrá, konstatování, že „nábor svalových jednotek nerozhoduje“, není zcela přesné. Samozřejmě, že svou roli hraje. Pokud trénujete pro zvýšení maximální síly, pak musíte používat intenzitu vyšší než 85 %, abyste docílili maximálního zapojení motorických jednotek.

Jsem si jist, že se mnou mnozí nebudou souhlasit a budou říkat: „Já jsem získal sílu použitím nižší intenzity!“ Ano, u začátečníka bude prakticky jakýkoliv trénink vést ke znatelnému zvýšení síly. Kruhový trénink, trénink s vahou vlastního těla, to vše Vám bude v prvních letech tréninku přinášet výsledky. Pro někoho, kdo již seriózně trénuje po dobu delší než 5 let, se však různé kombinace sérií, počtu opakování a tréninkové intenzity stávají velmi důležité.

Rychlost: skutečná vs. zamýšlená

Rychlost provádění cviku je jedním z nejdůležitějších faktorů pro nárůst síly. Přesněji řečeno, zamýšlená rychlost provedení je tím klíčem. Jaký je rozdíl? Stanovili jsme, že pro maximální nárůst síly je důležitý trénink v intenzitě nad 85 %, s tím, že současné zařazení sérií s intenzitou nad 90 % povede k maximálním výsledkům. Ti z vás, kteří někdy na tréninku zvedali 90 % maximální zátěže, dobře vědí, že činka se bude pohybovat pomalu, nezávisle na tom, jak rychle se ji snažíte zvednout. Nezáleží tedy na reálné rychlosti pohybu. Rozhodující je to, abyste se zátěž snažili zvednout maximální rychlostí. Jednoduše se snažte provést koncentrickou fázi pohybu tak rychle, jak jen to je možné.

Nejen, že maximalizujete svalové napětí, ale docílíte tím také unikátní nervové adaptace. Maximální zvýšení zamýšlené rychlosti pohybu vede k větší produkci síly, zvýšenému výskytu zdvojených aktivací a snížení aktivačního prahu motorických jednotek.(10) Platí to v případech dynamické i izometrické kontrakce. (10, 18 - 20)

Fakt, že tato adaptace platí i pro izometrickou kontrakci, je dalším důkazem, že skutečná rychlost pohybu není tak důležitá jako zamýšlená rychlost pohybu, protože při izometrické kontrakci se nemění délka svalu.

Snížení aktivačního prahu může mít pozitivní vliv na produkci síly. Pokud jsou motorické jednotky s vysokým prahem aktivace (MVP) aktivovány později v průběhu svalové kontrakce, mají pouze omezený čas pro zvýšení počtu kontrakcí, a tudíž pro produkci síly. Pokud jsou MVP aktivovány dříve během kontrakce, k čemuž by mělo docházet při kontrakci s maximálním zamýšleným zrychlením, mají mnohem více času pro zvýšení produkce síly.

Dost vědy, jak sakra zvýším maximální sílu?

Osobně jsem fascinován principem nervové adaptace, ale chápu, že někteří z Vás toto mé nadšení sdílet nemusí. Opustíme tedy teoretickou rovinu a pokusíme se všechny znalosti převést do praxe. Jak využít manipulace s nervovým systémem, abychom se stali silnějšími?

Na základě mých pozorování jsem zjistil, že lidé často nedělají tři základní věci, které jim mohou přinést rychlé pokroky v budování maximální síly.

Zaměření na tempo cviku

Negativní fázi cviku provádějte pod kontrolou a poté proveďte rychlou, explozivní koncentrickou fázi. Například při bench-pressu to znamená kontrolované spouštění činky na hrudník a poté tlak tak rychle, jak jen to bude možné.

Možná zjistíte, že tímto způsobem nejste schopni provést tolik opakování, jako když provádíte série běžným, pohodlným tempem. To je v pořádku, usilujeme přeci o maximální sílu, ne o silovou vytrvalost.

Provádějte série o 1 - 2 opakováních s intenzitou nad 90 %

Chcete-li být silnější, musíte zvedat dostatečně těžké zátěže. Zdá se to jako samozřejmé, ale mnoho lidí toto pravidlo nedodržuje uspokojivě.

Nebude to platit pro každého, nicméně většina lidí zvládne udělat tři opakování s intenzitou kolem 90 %. Pokud tuto intenzitu použijete pro 6 - 8 sérií po 1 - 2 opakováních, můžete se soustředit na kvalitu provedení. Naučte svůj nervový systém pracovat v intenzitě blížící se maximu a zaznamenáte rychlé pokroky v rozvoji síly.

Přestřelte svou pracovní intenzitu

Metodám důkladného rozcvičení před tréninkem je dnes věnováno mnohem více pozornosti než dříve. Má to svůj velmi dobrý důvod. Kvalitní rozcvičení má výrazný pozitivní efekt na průběh celého následujícího tréninku. Po celkovém zahřátí těla a dynamickém strečinku je stále nezbytné udělat rozcvičku u konkrétního cviku. Pokud plánujete odcvičit pracovní série se submaximální intenzitou (kterou bych volně definoval jako méně než 90 %), pak jděte během rozcvičky výše než na tuto úroveň.

Řekněme, že se chystáte odcvičit mrtvé tahy, 4 x 5 opakování s intenzitou 80 %. Maximální výkon je 180 kg, takže pro pracovní série použijete 145 kg.

Rozcvička pro celé tělo může vypadat například takto:

dřep s vahou vlastního těla: 1 x 10
výpady: 1 x 8 (pro každou nohu)
lateral miniband walk*: 1 x 10 kroků na každou stranu
glute bridge hold*: 1 x 30 sekund
reverse crossover lunge*: 1 x 10 (pro každou nohu)
quadruped hip circles*: 1 x 6 (pro každou nohu a oběma směry)
glute bridge with miniband*: 1 x 15
výpady do strany: 1 x 10 (pro každou nohu)

* Pozn. překladatele: Záměrně ponechávám originální názvy cviků, protože většina z nich nemá český ekvivalent a nejsou příliš známé. Zároveň je tak snazší dohledat podobu jejich provedení (obvykle stačí název cviku zkopírovat a zadat do vyhledávače, např. na serveru youtube.com).

Vlastní rozcvičení při mrtvém tahu pak může vypadat následovně:

5 x 60 (33 %)
3 x 100 (55 %)
1 x 125 (69 %)
1 x 140 (78 %)
1 x 160 (89 %)
pracovní série:
4 x 5 x 145 (80 %)

Toto navýšení intenzity před vlastními pracovními sériemi stimuluje zúčastněné svalové skupiny k většímu výkonu. Bez dalších podrobných popisů tohoto mechanismu… prostě to vyzkoušejte. Osobně jsem zaznamenal u všech cviků, že pracovní série jsou pak pocitově lehčí a nepotřebuji k jejich zvládnutí tolik úsilí, pokud dodržím zmíněné schéma. Čím více budete tělo stimulovat, aby produkovalo maximální silový výkon, tím lépe se na tuto situaci přizpůsobí.

Vyzkoušejte tyto jednoduché triky během Vašeho silového tréninku. Mohou Vám přinést znatelný pokrok v rozvoji síly a přiblížíte se tak překonání vlastních stávajících rekordů.

---

Použité zdroje:

• 1. Griffin, L., & Cafarelli, E. (2007). Transcranial magnetic stimulation during resistance training of the tibialis anterior muscle. Journal of Electromyography and Kinesiology, 17(4), 446-452.
• 2. Aagaard, P., Simonsen, E., Anderson, J., Magnusson, P., & Dyhre-Poulsen, P. (2002). Neural adaptation to resistance training: changes in evoked V-wave and H-reflex responses. Journal of Applied Physiology, 92(6), 2309-2318.
• 3. Milner-Brown, H., Stein, R., & Yemm, R. (1973). The orderly recruitment of human motor units during voluntary isometric contractions. Journal of Physiology, 230, 359-370.
• 4. Henneman, E. (1985). The size-principle: a deterministic output emerges from a set of probabilistic connections. The Journal of Experimental Biology, 115, 105-112.
• 5. Kernell, D. (1966). Input Resistance, Electrical Excitability, and Size of Ventral Horn Cells in Cat Spinal Cord. Science, 152(729), 1637-1640.
• 6. Traub, R. (1976). Motorneurons of different geometry and the size principle. Biological Cybernetics, 25(3), 163-176.
• 7. Buller, A., Mommaerts, W., & Seraydarian, K. (1969). Enzymic properties of myosin in fast and slow twitch muscles of the cat following cross-innervation. Journal of Physiology, 205(3), 581-597.
• 8. Buller, A., Kean, C., Ranatunga, K. (1971). The force-velocity characteristics of cat fast and slow-twitch skeletal muscle following cross-innervation. Journal of Physiology, 213(2), 66P-67P.
• 9. Semmler, J., & Nordstrom, M. (1998). Motor unit discharge and force in skill- and strength-trained individuals. Experimental Brain Research, 119, 27-38.
• 10. Van Cutsem, M., Duchateau, J., & Hainaut, K. (1998). Changes in single motor unit behavior contribute to the increase in contraction speed after dynamic training in humans. Journal of Physiology, 513, 295-305.
• 11. Halonen, J., Lang, A., & Partanen, V. (1977). Change in motor unit firing rate after double discharge: an electromygram study in man. Experimental Neurology, 55, 538-545.
• 12. Carolan, B., & Cafarelli, E. (1992). Adaptations in coactivation after isometric resistance training. Journal of Applied Physiology, 73(3), 911-917.
• 13. De Luca, C., LeFever, R., McCue, M., & Xenakis, A. (1982). Behavior of human motor units in different muscles during linearly varying contractions. Journal of Physiology, 329, 113-128.
• 14. Kukulka, C., & Clamann, H. (1981). Comparison of the recruitment and discharge properties of motor units in human brachial biceps and adductor pollicis during isometric contractions. Brain Research, 219, 45-55.
• 15. Van Cutsem, M., Feiereisen, P., Duchateau, J., & Hainaut, K. (1997). Mechanical properties and behavior of motor units in the tibialis anterior during voluntary contractions. Canadian Journal of Applied Physiology, 22, 585-597.
• 16. Duchateau, J., & Hainaut, K. (1990). Effects of immobilization on contractile properties, recruitment and firing rates of human motor units. Journal of Physiology, 422, 55-65.
• 17. Moritz, C., Barry, B., Pascoe, M., & Enoka, R. (2005). Discharge rate variability influences the variation in force fluctuations across the working range of a hand muscle. Journal of Neurophysiology, 93, 2449-2459.
• 18. Aagaard, P., Simonsen, E., Anderson, J., et al. (2002). Increased rate of force development and neural drive of human skeletal muscle following resistance exercise. Journal of Applied Physiology, 93, 1318-1326.
• 19. Gabriel, D., Basford, J., & An, K-N. (2001). Training-related changes in the maximal rate of torque development and EMG activity. Journal of Electromyography and Kinesiology, 11, 123-129.
• 20. Maffiuletti, N., & Martin, A. (2001). Progressive versus rapid rate of contraction during 7 wk of isometric resistive training. Medicine and Science in Sports and Exercise, 22, 1220-1227.

Původní článek: Maximal Force - Cracking the Nervous System Code
Autor: Kevin Neeld
Zdroj: T-nation.com
Překlad: Michal Širůčka
Přeloženo se svolením autora.

zdroj:http://powerlifting.ronnie.cz/c-5448-tajemstvi-maximalni-sily-ii-tri-triky-pro-maximalni-silu.html

Pravda o brušákoch

Pravda o brušákoch bolí podobne ako vaše kríže.

Brušné svalstvo

Dlho som tu nepísal. Chcem zaujať čitateľa. Tak začnem mojím obľúbeným spôsobom. Rečníckou otázkou. Pýtam sa: „Čo urobí sedemnásťročný chlapec ak mu stále po roku tréningu nevidno vysnívaný „six-pack"(kocky) na bruchu?" Odpoveď. Automaticky začne cvičiť brucho viac. Namiesto 60 sed-ľahov v tréningu, začne ich robiť 100. No kocky sa stále skrývajú. Začne robiť 200. Možno 300. Veď fantázií a počtu brušákov v tréningu sa medze nekladú. Je to zdravý cvik. Páli. A aj na základnej škole sme ho robili. Nemôže uškodiť. Či?

Ideme z ostra. Nikdy nezistíte aké cviky sú vhodné na určitý sval, kým nepochopíte jeho funkciu. Nikdy nepochopíte funkciu, ak nepoznáte anatómiu (a nikdy nespoznáte anatómiu brucha ak preskočíte nasledujúci odsek :). Tak na úvod, kým ešte vnímate, trocha a zjednodušene z tejto oblasti.

Brucho. Konkrétne Rectus Abdominis, alebo priamy brušný sval, je jedným zo svalov brušnej steny, ktorému sa dostáva hádam najväčšia pozornosť(možno aj nezaslúžene). Práve jeho vidno na titulných stranách časopisov. Tiahne sa po povrchu brucha od hrudníka až k panve. Tento sval je však prerušený priečnymi šľachami. To vytvára vzhľad kociek. Teraz pozor. Podľa slov profesora biomechaniky chrbtice a odborníka na bolesti chrbta z kanadskej University Waterloo Stuarta M. McGilla, tento sval nie je primárne „vytvorený" a svojou štruktúrou prispôsobený na optimálne menenie dĺžky v celom rozsahu svojho možného pohybu (ako sa vykonáva napríklad pri brušákoch). Funkciou tohto svalu je skôr fungovať ako pružina. Možno sa v duchu pýtate (viem, že skoro nikto to neurobil), načo sú tam tie priečne šľachy? Dôvodom je, že pri napnutí/stiahnutí brucha by bez týchto „pomocníkov" vonkajšie a vnútorné šikmé brušné svaly (to čo sa tiahne po bokoch trupu) roztrhli ten priamy zvislý sval v strede. Pokračujúc v anatómií, pod týmito svalmi, teda najhlbšie (najbližšie k chrbtici) je uložený ešte ďalší a veľmi dôležitý sval, ktorý vytvára tzv. PBO alebo prirodzený brušný opasok (termín som si práve vymyslel no presne vystihuje :). Nazýva sa Transverse Abdominis, alebo po našom priečny sval brucha a jednou z jeho úloh je stabilizácia chrbtice a panvy napríklad počas cvičenia. Bolo zistené, že jeho kontrakciou počas zdvíhania váh sa zmierňuje vertikálny (z hora dole) tlak na medzistavcové platničky o viac ako 40%. Zaujímavé.

Ak by ste aj nepochopili predchádzajúci odstavec, nevadí. Prichádza dôležitejšia a jednoduchšia časť. To ako bežne brucho ako celok funguje. Chcem vašu maximálnu pozornosť ak vás naozaj zaujíma funkcia brucha. Teda, ľudia pri každodenných situáciách, alebo aj vo svete športu málokedy aktívne ohýbajú hrudný kôš k panve pomocou skracovania/sťahovania priameho brušného svalu ( informácia opäť požičané od pán McGilla). Jeden z mála príkladov je ranné vstávanie z postele. Prečo potom imitovať túto činnosť napríklad cvičením brušákov, ak je navyše spojená s veľkým rizikom (akým dočítate sa ďalej). Namiesto toho pri aktivitách ako je povedzme aj chôdza, prudké zmenenie smeru, beh, šprint, pri bežnom hádzaní predmetov človek jednoducho spevní brušnú stenu, napne brucho, aby preniesol činnosť z nôh na ramena a naopak. Brucho teda podstatnú časť svojej činnosti pôsobí ako taký „mediátor" medzi dolnou polovicou tela aaa? Správne..tou hornou (predsa ešte dávate pozor :). Príklad z reálu. Skúste si dať, samozrejme ak sa na to cítite, napríklad 6O metrový šprint na 100% vášho výkonu. Ja stále na druhý deň po takomto preskúšaní cítim brucho ako keby som urobil 300 brušákov. Vysvetlenie sa ukrýva vyššie, no zopakujem ho. Tlak nôh do zeme na vytvorenie pohybu pri takýchto vysoko dynamických aktivitách sa prenáša (samozrejme prostredníctvom svalstva, ktorých kapacita tiež rozhoduje o výbušnosti) do tela cez spevnené brucho a panvu.

Ak by ste si ani z tohto odseku nič nezapamätali, ani to nevadí. Zhrnutie je nasledovné:

Primárnou funkciou brucha nie je vytvárať pohyb, ale zabraňovať mu. Brušné svaly častejšie vystupujú ako účinné stabilizátory, nie flexory (ohýbače).

To si už musíte zapamätať.

Ok. Pamätáte si toho 17 ročného chlapca z úvodu? Vyrástol. Teraz ma 30 rokov. Možno má aj kocky na bruchu. No začínajú ho pobolievať kríže. Pýtam sa: „Čo urobí?" V tom horšom prípade začne ešte intenzívnejšie cvičiť brušáky. Nájde si dokonca na nete rôzne variácie. Na fitlopte. Na šikmej lavičke. Dozvedel sa o nejakom spodnom bruchu tak začne vykonávať zdvíhanie nôh vo vise. A všetko nesprávne. Poprípade neefektívne. S veľmi pravdepodobným negatívnym zhoršujúcim efektom na jeho bolesť krížov. Vyššie spomínaný pán profesor McGill tvrdí, že naša chrbtica má určitý počet ohnutí kým dôjde k poškodeniu. Takisto príklady zo sveta športu nám ukazujú, že tí jedinci, ktorí aktívne ohýbaju trup (napr. gymnasti či nadhadzovači v krikete) trpia vysokou mierou poškodenia platničiek a bolesťou. Uvádzam aj priamu citáciu z jednej z jeho odborných prác.

„Realize that the spine discs only have so many numbers of bends before they damage. Keep the bends for essential tasks such as tying shoes rather than using them up in abdominal training."

V preklade.

„Uvedomte si, že disky chrbtice majú určitý počet ohnutí, kým dôjde k ich poškodeniu. Nechajte si radšej ohýbanie na nevyhnutné úlohy ako je zaviazanie si šnúrok, než na jeho využívanie v tréningu."

V tomto bode by som rád ukončil tento prvý diel. Ako ste už zistili, článok nebol o strave. To, že bez vhodnej výživy bežná populácia svoj „radiátor" nikdy neuvidí je úplne jasné a nevyvrátiteľné. U mužov sa tá magická hranica pohybuje pod 10-12 % podielu tuku v tele. U žien je o čosi vyššie. Niektoré zdroje uvádzajú okolo 18%. Stratu telesného tuku nenahradíte žiadnym cvikom. Neexistuje nič také, ako cielené chudnutie z určitej partie. Napríklad vykonávaním brušákov budem chudnúť z brucha. BLUD. Dokazujú to napríklad aj detailné snímky paží tenistov, ktorí väčšinou hrajú dominantne jednou rukou a predsa u nich nebol zistený žiaden rozdiel v množstve podkožného tuku v oboch skúmaných končatinách. Jeho strata je teda vec prevažne hormonálnej povahy. A môžete urobiť aj milión brušákov denne. Buď si ich jednoducho iba „spálite", alebo po troch operáciách chrbta sa vrátite k mojím blogom s priznaním, že možno na tých tvrdeniach bol kúsok pravdy.

P.S. V druhej časti ešte pichnem do potencionálnych negatív vykonávania cvikov ako je sed-ľah a hneď za tým pristúpim k odhaleniu na ktoré zrejme všetci čakáte. Konkrétnym cvikom, ktoré ja odporúčam.

STAY RADY ACTIVE

Radovan Gergeľ, nedeľa 23. decembra 2012 18:36

zdroj:http://radovangergel.blog.sme.sk/c/316745/Pravda-o-brusakoch-boli-podobne-ako-vase-krize.html

Zdeněk Srstka

Zdeněk Srstka: Jsem kluk z ulice, který se celý život živil rukama

Herectví nikdy nestudoval, až do důchodu pracoval jako údržbář, a přesto má na svém kontě na dvě stovky filmů, televizních pořadů a seriálů a jeho nezaměnitelnou tvář zná každý filmový a televizní divák.

Zvětšit obrázek

Lásku ke psům měl předepsanou i v roli garážmistra televizního seriálu Sanitka 2.

FOTO: archív ČT

středa 1. ledna 2014, 8:01

Pozoruhodné filmové kariéře osmasedmdesátiletého Zdeňka Srstky předcházela ta sportovní.

Málokdo už dnes ví, že podsaditý kaskadér a bavič byl několikanásobným československým rekordmanem ve vzpírání, v roce 1957 přivezl z mistrovství Evropy bronzovou medaili a v roce 1960 byl šestý na olympiádě v Římě.

Boxer, vzpěrač, zápasník

Jeho prvním kolbištěm však byl boxerský ring. „Jako malý kluk jsem byl hrozný ňouma, vždycky mě zbili. Pak jsem viděl film Kožené rukavice a přečetl si knihu Pěsti pro milióny o americkém boxerovi Joe Lewisovi a rozhodl jsem se, že budu boxovat,“ vzpomíná.

FOTO: Petr Horník, Právo

Přihlásil se do sparťanského boxerského oddílu na pražské Letné. Když se v roce 1950 začal učit elektromechanikem v ČKD Vysočany, všiml si ho v tělocvičně učiliště náš někdejší rekordman ve vzpírání Václav Pšenička.

„Pozval mě na vzpěračský trénink. Za dva roky jsem vyhrál dělnické hry ve Vídni, v roce 1955 jsem byl na mistrovství světa v Mnichově.“ Československo reprezentoval až do roku 1962. „Pak začala éra dopingu, Maďaři, Poláci, Bulhaři, kluci, které jsem porážel o třicet kilo, najednou začali sbírat medaile. Jak to, že tolik děláš? ptal jsem se. To víš, nové metody, máme teď potravinové doplňky… Pochopil jsem, že to je v pr…,“ líčí konec vzpěračské kariéry a začátek nové - zápasnické.

„Trénovali jsme v tělocvičně se zápasníky a ti nás pořád hecovali: Nemysli si, že když zvedneš 150 kilo, že nedostaneš přes držku. Bavilo mě to, a když jim někdo v mé váhové kategorii nepřišel, trénoval jsem s nimi. Moc se mi to pak hodilo v kaskadérství.“

Dotáhl to až do reprezentačního dresu v řeckořímském zápase. Tehdejší reprezentační podmínky by asi dnešní generaci moc nelákaly: „Když jsme někam jeli, platili jsme si sami vlak a brali si dovolenou. Dělal jsem energetika v Uhříněvsi, začínal jsem v šest ráno, ve čtvrt na čtyři jsem vstával a šel jsem běhat do Stromovky. Pak rychle na hlavní nádraží, kde mi jel vlak v 5.07, ve tři jsem končil a pospíchal na vlak. Trochu si odpočinul a šel v šest na trénink. Trénovali jsme, dokud nás vrátný nevyhodil.“

Zloduši z tělocvičny

V tělocvičně ČKD Praha se tehdy rodil věhlasný kaskadérský tým, vyhledávaný českými i zahraničními filmaři: boxeři Ota Rademacher, Jaroslav Tomsa, Jindřich Sejk, zápasníci Karel Engel a Zdeněk Srstka, judista Petr Jákl st., skokan do výšky Jiří Lánský.

„Každý si myslí, že jsme jako kaskadéři začínali ve filmu Limonádový Joe. Ve skutečnosti to bylo už v roce 1962 v Tarzanově smrti. Asistenta režie dělal Tomáš Svoboda, s nímž jsme se znali z tělocvičny. Potřebovali tam pár rváčů, a tak si vzpomněl na nás.“

Z té doby se datuje přátelství Zdeňka Srstky s Rudolfem Hrušínským, který hrál titulní postavu. „Měli jsme spolu rvačku, připravovali jsme si to a já mu vysvětloval, že to napřed přiletí zprava, pak zleva. Ruda se na mě podíval a řekl: Nebude lepší, abychom si tykali? Vy na mě budete hodnější. Od té doby jsme byli kamarádi.“

Býval jsem jako otlučená píšťala. Když jsme začínali, tak Jarda Tomsa řekl, že si přece nebudeme brát chrániče, aby si lidi nemysleli, že to neumíme.

Mezinárodní věhlas však kaskadérskému týmu přinesla slavná komedie Limonádový Joe, kde hráli partu pistolníků.

„Režisér Lipský tam potřeboval, abych prorazil dveře. Kamera, klapka, rozběhl jsem proti nim a letěl zpátky jako mičuda. Vůbec jsem to nechápal, byly to jednoduché dveře, samozřejmě jsem to chtěl udělat ještě jednou. Zešílel jsem - nejenže jsem vyrazil ty dveře, ale celou stěnu. Ti blbci ty dveře zatloukli hřebíky,“ vypráví jeden z kaskadérských zážitků, kterých má za sebou za bezmála padesát let filmování nemálo.

Umění padat

„Býval jsem jako otlučená píšťala. Když jsme začínali, tak Jarda Tomsa řekl, že si přece nebudeme brát chrániče, aby si lidi nemysleli, že to neumíme,“ směje se.

S Věrou Čáslavskou na setkání účastníků letních a zimních olympijských her, konaných v roce 1960.

FOTO: ČTK

Kaskadérské kousky, zejména pády, se musejí dělat rychle, aby jejich aktéry neohrozily, což je přirozeně v kolizi s představami kameramanů. „Nejnebezpečnější je padání ze schodů,“ připomíná Zdeněk Srstka. „Na Kavčích horách jsem jednou točil s režisérem Polákem estrádu Možná přijde i kouzelník. Jirka Korn měl s tanečnicemi stoupat po schodech nahoru a já měl jít v údržbářském plášti dolů, čumět na ně, zakopnout a spadnout.”

„To víte, že se mi ty holky líbily, tak jsem čuměl, zakopl a po držce letěl po schodech dolů. To se vždycky zabalíte a je to v pohodě. Dobrý, povídá režisér. Nebylo, ozve se kameraman, byl to hrozný fofr, já to nestačil. Františka Poláka mezitím napadlo, abych si vzal do ruky lékárničku, aby to jako bylo obtížnější. Jenže jak jsem padal, tak jsem si o tu lékárničku rozrazil čelo. Točilo se dál, takže mě nenapadlo nic lepšího, než že jsem vytáhl z té lékárničky obvaz a začal se ovazovat,“ přidává vzpomínku na natáčení populární estrády z osmdesátých let.

Neméně bolestivá byla kolize při natáčení televizního seriálu o hradech. „Byla tam hladomorna, do které vedly dřevěné točité schody. Režisér si vymyslel, že mám po těch schodech spadnout do hladomorny. Byly hodně úzké, to je vždycky problém, protože se mlátíte o stěny. Udělali jsme to jednou a kameraman povídá: Já to nestačil. Z těch schodů koukaly třísky, já měl na sobě středověké podkasané kalhoty a halenu bez rukávů. Co se dalo dělat, jeli jsme to podruhé. Ani nechtějte vědět, kam všude se mi ty třísky zadřely.“

Druhým seriálem, kde se letos objevil, byli Doktoři z Počátků. Z místní hospody si zde odskočil do ordinace Václava Postráneckého a Martina Stránského.

FOTO: archív TV Nova

Rychlost je důležitá i při akcích, kdy mají kaskadéři proletět sklem. „Dneska se používají netříštivá, ale dřív… Museli jsme se rozeběhnout a největším fofrem to proletět, aby se sklo roztříštilo co nejdál a nestačilo dopadnout zpátky,“ vysvětluje Zdeněk Srstka.

„Když jsme točili komedii Šéfe, vrať se, chtěl po mně režisér Hynek Bočan, abych prorazil dveře se skleněnou výplní a podíval se do kamery, která stála za nimi. Zkoušeli jsme to, ale nelíbilo se jim to, protože to bylo moc rychlé. Udělal jsem to tedy pomaleji, vystrčil jsem hlavu a už jsem cítil, jak mi seshora spadl za krk střep. V tom okamžiku se nesmíte pohnout…“

Oheň, hadi, krysy

Podmínky, v nichž čeští kaskadéři natáčeli, byly občas dost divoké: „V Turkménii, kde jsme točili film Oáza, bylo 41 stupňů ve stínu. Jedete gazíkem celý den pouští a potkáte tři velbloudy. Dělal jsem něco za Rudu Hrušínského, plazil jsem se v písku, kde bylo plno hadů.“

Zcela opačné teploty je čekaly v Rusku při natáčení válečného dramatu Sokolovo: „Hrál jsem nějakého dědka, dali mi vaťáky, beranici, paruku a plnovous. Měl jsem vyběhnout ze stodoly, které z plamenometu zapálí střechu. Vyběhl jsem, ale chytl mi plnovous a pak i paruka. Musel jsem uběhnout stovku za deset sekund, dohrál jsem to tak tak. Polili mě hned vodou, asi čtrnáct dnů jsem jedl a pil brčkem, jak jsem měl spálenou pusu.“

Za Limonádového Joea jsme dostávali denně 76 korun, když jsem hrál v německém filmu, bylo to 450.

Nebývá to jen počasí, které prověří odolnost kaskadérů. Když Američané točili v sedmdesátých letech na Mostecku drama Na západní frontě klid, najali na akční scény české kaskadéry. „Měli jsme nakonec dělat mrtvoly a režisér si vymyslel, že po nás polezou krysy. Přivezli laboratorní krysy, které však byly zvyklé na teploučko, takže některé utekly, některé nám zalezly do kabátů, aby se zahřály. V té zimě po nás nelezla ani jedna. Sehnali tedy nějaké rybí pomazánky a těmi nás natřeli.“

V roce 2008 si po sedmileté známosti řekli ano s o čtrnáct let mladší partnerkou Alenou.

FOTO: ČTK

I když má na svém kontě desítky našich i zahraničních filmů, nikdy neuvažoval o tom, že by se herectvím živil: „To jsem nikdy nechtěl, nejsem školený herec, jsem kluk z ulice, který se celý život živil rukama. Než obcházet nějaké castingy, to bych šel radši dělat do lomu,“ tvrdí.

A že by ho k herectví táhly vysoké honoráře? „Za Limonádového Joea jsme dostávali denně 76 korun, když jsem hrál v německém filmu, bylo to 450 korun. Byl jsem z toho celý pryč, než mi produkční povídá: Vidíš támhle toho s koštětem, co uklízí na place? Tak ten má taky 450 - ale marek.”

„Američani se divili, že jsem natočil tolik filmů a nekoupil si ještě nějaký hrad nebo zámek, kterých tu máme tolik. Já celý život bydlel v činžáku, kde jsem se narodil. Ten pak dostal někdo v restituci a prodal to nějakým Italům. Když se dozvěděli, že mám v Klánovicích zahradu a chatičku o rozloze 21 metrů, kterou tatínek kdysi koupil, dali mi soudní výpověď a musel jsem se do tří měsíců vystěhovat,“ objasňuje své bytové podmínky.

I v malé chatce, kterou obývá s manželkou Alenou, se našlo místo na malou posilovnu. „Snažím se každý den cvičit, jinak svaly atrofují,“ podotýká.

Dřív, když někdo při rvačce spadl na zem, tak to skončilo, dnes do něho ještě kopou.

Sporty jako box a zápas ho naučily vytrvalosti a disciplíně. „Taky být neagresívní, ale nedat se,“ dodává. „Kdo nechodil na zápas nebo na box, tak nemá pojem, co nějaká rána může způsobit. Většinou to znají jen z filmů, kde do sebe buší hlava nehlava a pak se otřepou, zapálí si cigáro a kráčejí dál. Přitom toho člověka můžete nějakým úderem zabít nebo zmrzačit.”

”Dřív, když někdo při rvačce spadl na zem, tak to skončilo, dnes do něho ještě kopou. Já se nikdy nepral, jen v sebeobraně, a i to dopadlo špatně,“ připomíná přepadení, které mělo soudní dohru. „Ten blbec na mě skočil zezadu, já mu z otočky jednu vrazil a on byl osm měsíců v neschopnosti. Dostal jsem tenkrát roční podmínku. Soudkyně mi řekla, že jsem si měl uvědomit, že mám větší sílu… Řekl jsem jí na to, že jsem bohužel neměl v ruce zrcátko.“

Hliník z Humpolce

Kaskadérství se věnoval přes třicet let, dalších šestnáct let trénoval začínající kaskadéry. Režiséři mu začali brzy svěřovat menší role, kde využili jeho robustní postavy a buldočí tváře. Největší popularitu mu paradoxně přinesla role studenta večerní průmyslovky ve slavné komedii Marečku, podejte mi pero, kde jen seděl v lavici, luštil si křížovky a opakovaně pronášel: Hliník se odstěhoval do Humpolce.

„Dokonce mě do Humpolce pozvali na odhalení pamětní desky Hliníkovi,“ hlásí se ke svému podílu na věhlasu neexistujícího občana tohoto města.

S tvůrci komedie Marečku podejte mi pero Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem nemohl v roce 2002 v Humpolci chybět u odhalení pamětní plakety slavnému, byť neexistujícímu občanovi města - Hliníkovi.

FOTO: ČTK

V posledních jedenácti letech si ho televizní diváci oblíbili jako moderátora pořadu Chcete mě?, kde nabízí opuštěné pejsky z útulků do opatrování. Objevil se před kamerou s desítkami mnohdy problematických psů, kteří ztratili důvěru k člověku. Žádný z nich ho však nepokousal.

„Nikdy se k nim nehrnu, mám k nim respekt,“ vysvětluje. „Když ke mně přijde a ťukne mě čumákem do ruky nebo do kolena, vím, že to bude v pořádku. Nebo mě obejde a očurá, to je taky dobrý. Horší to je, když má uši dozadu. Vždycky na něho začnu mluvit, to dělám i se všemi zvířaty, co mám doma.”

„V jednom útulku mi přivedli psa a řekli, že nemá rád lidi v kalhotách - jeho majitelem byl hospodský, ožralí hosté o něj zakopávali, dávali mu pít rum… To se omlouvám, ale dneska jsem si sukni zapomněl doma, povídám a začal jsem na něj mluvit, vysvětloval jsem mu, jak se určitě najde někdo, kdo si ho odvede domů a bude se mít dobře. Za chvíli ke mně přišel a sednul si mi k nohám. Natočili jsme to, olízal mi ruku. Říkám mu, že už musím jít. Na pohled toho psa nikdy nezapomenu…“

Já bych si v každém útulku vzal několik psů, ale to bych potřeboval barák s takovými 25 hektary.

Doma mu dělá společnost 51kilový buldok Andy a kocour, kterého mu někdo před dvěma lety hodil přes plot. „Já bych si v každém útulku vzal několik psů, ale to bych potřeboval barák s takovými 25 hektary. A manželka mi pokaždé připomíná, kolik mi je a kolika se takové štěně dožívá let…“ dodává výmluvně.

S manželkou Alenou se vzali před pěti lety po sedmileté známosti. Předtím byl čtyřicet let svobodným mládencem. S první ženou se seznámil na večerní průmyslovce, manželství netrvalo dlouho, rozvedli se, když byly jejich synovi Jiřímu tři roky. Na syna je patřičně pyšný: vystudoval práva, byl dlouholetým ředitelem Národního divadla a posléze divadelní agentury Dilia, přednáší jako docent na DAMU. Radost má i z obou vnuček, které vystudovaly vysoké školy.

„Vidíte, můj táta i děda byli řezníci. Děda neuměl číst a psát, na řezníka šel, protože doma zažil hrozný hlad a chtěl se někdy pořádně najíst,“ připomíná. „Lásku k jídlu mám po něm. Když přede mnou řeknete ovar nebo vepřové koleno, tak polykám naprázdno.“

Dana Braunová, Právo

zdroj:http://www.novinky.cz/zena/styl/322726-zdenek-srstka-jsem-kluk-z-ulice-ktery-se-cely-zivot-zivil-rukama.html